Cesty Lyže

Magický sabat, skialpová fiesta? Noc tuleních pásů!

Tomáš Nohejl 26. 1. 2025

Když se potemnělá Růžová hora pod Sněžkou rozbliká téměř pěti sty světýlky hemžících se postav vytvoří unikátní impresionistickou mozaiku. Úchvatnou, vzrušující, radostnou až hrůzostrašnou. To podle toho, v jaké fázi výstupu se nacházíte… Tohle se uděje jen jednou do roka. V magické Noc tuleních pásů.

Slavnosti, svátku, sabatu. Skialpové fiestě… kdy zkrátka je třeba být při tom. A nezapomenout, že jde pořád o závod. Tentokrát už osmnáctý.

Má mnoho tváří, ale jednu skutečnou – tu vaši, jak si ji prožijete. Proto si dovolím předřadit tu svoji před jen zprostředkované výpovědi větších borců. Vydávám se na pátý pokus, plný zkušeností z předchozích šmodrchanců s vírou, že už jsem připraven. Už se nemusím kochat nepoznaným a taky mě nic nepřekvapí. Nebo jo?

Kubo, kde seš?

Základnu rozbíjíme na Pastoušce u Modrodolské boudy, moc hezčích míst na dosah startu nenajdete. Včetně zahřívacího výšlapu a sjezdu. Následuje tradiční kafíčko, převlíkačka, rozprava, záchody včetně posledního na Horské službě už v předstartovní horečce…

Daří se i průvod stmívající se Pecí se zbraněmi-lyžemi předpisově na batohu. I v průletu startovní branou u kapličky. Zvolna ale vybíháme na botách necelý kilák k dolní stanici lanovky na Sněžku. Vyhnout se zácpě v nastoupání do terénu novinkovým oběhem okolo boudy Máma se ukazuje jako zcela jistě delší, tedy zážitek poznávací, ne náš výsledek vylepšující… Ale tady se nerozhoduje, že, vzhůru do hory.

Parťák Kuba záhy lehce mizí vpředu, jdu si svoje, vím, co mě čeká. Potěší nejlepší podmínka za posledních pět let, taky teplo, je nad nulou. Předevčírem napadlo, přesto sněhu není moc. Tu křovíčko, tu kořeny nebo čouhající šutry tvoří jisté záludnosti. Volba krátkých lyží dovoluje technicky sebevědomý postup, byť motor ukazuje limity. Ale není čas přemýšlet, natož hekat, nikdo to za vás nevyšlápne. Krok, sun, krok ukusují z téměř pětisetmetrové vertikální porce.

Potvrzuje se zkušenost: Opakované absolvování trasy ji pocitově zkracuje, ačkoliv časově to pak vypadat nemusí. Kuba chvíli počká, no. Blížím se horizontu, už vdechuju kelímek s čajem. Strhávám pásy. Kubo, kde seš, Kubóóó… Asi poodjel, abychom se tady ještě stále v hustém provozu neminuli.

Někde ho chytnu, ve sjezdu si věřím. Nahoře na Portáškách není, a pak ani dole. Tu se rozezní digiredoo mého mobilu: Čekám nahoře, kde seš? Dole… Tak pojeď. Sme se ztratili, je tohle to možný? Je, vedle mě přešlapuje druhý stejně postižený, ještě dýl. Téměř jistě v našem žargonu vymění hlášku Já můžu ta dnešní Kde seš?

O téměř deset minut později – téměř beze slov – procházíme kontrolou a míříme vzhůru k Dakotě a do Javořáku. Jako by vztek vlil do žil turbo. Předbíháme jednoho tuleňáka za druhou, bereme si zpět, co jsme ztratili. Ani vyhlášený bufet na Dakotě si nestačíme užít, v kalupu polykáme kelímek s čajem a pílíme dál. Na Javoru další rychlé depo a sjezd k Muldě. Poslední mírný výstup traverzem k Zahrádkám a střemhlav dolů. Dobruslení koridorem do Pece, tři výskoky do cíle a jsme tady. Tak jo, zase jsme to zvládli.

Na jeden gel, poprvé bez technického problému, pocitově bych šel v tempu ještě klidně hodinu. Absolutní čas o minutu rychleji než loni, čistý o těch možná deset. Což přesto přináší pokles v pořadí, výkonnost pole roste.

Tak tedy zase za rok… Konečně načisto, pod dvě? Motivace proč se vracet se stále násobí. Opět podpořená i afterpárty v Klondiku. I tam se uspělo se ctí. Po půlhodinové štrapáci pod hvězdami padáme do postele ve dřevem voňavé chaloupce před třetí.

Běžecké motory vs. lyžařská zdatnost

Nu, pojďme na pořádné výsledky. Další, už osmý rekordní triumf, skialpinátora Radara Groha nepřekvapil. Spíš to, koho si vybral po svůj bok. Tři dny před startem vyzval Jáchyma Kováře, elitního českého běžce, který ho oslovil o rady při výběru závodního materiálu. A tahle dvojka protikladů si sedla náramně. Tratí proletěla za 1:08:26 těsných 9 vteřin před obhájci prvenství Pavlem Skalickým a Jakubem Fabiánem.

„Ještě před týdnem jsem dostal na závodech velkou bídu, ale teď to vyšlo perfektně. Radar mi poradil v technických úsecích, já zas trošku víc tahal tempové pasáže,“ říkal Kovář, český reprezentant z mistrovství Evropy v přespolním běhu, který letos běžel steepla na dráze za 8:38. „Moc se mi to líbilo, chci se skialpům taky víc věnovat. Uvidím, jak to stihnu s prací,“ dodal člen Dukly a začínající vojenský tělocvikář. Na Růžohorky vyskotačil za míň než 25 minut, což – pokud jste se sami pokusili o závodní tempo – vážně nechcete slyšet… „Já to šel ráno víc než hodinu,“ divil se a gratuloval herec Jiří Langmajer, skialpový patron akce, který poprvé přijel pozdravit účastníky.

Skialpový křest podstoupili i další běžci, nejlepší čeští maratonci, dvojčata Martin a Tomáš Edelmanovi ze Slavie. Doposavad žádní extra lyžaři vzali přípravu poctivě, strávili před startem týden v Dolní Malé Úpě s téměř 30 kiláky denně. „Ale jo, šlo to, jen ty sjezdy budeme muset ještě nacvičit,“ smáli se v cíli na 19. pozici za 1:42. Těsně před nimi protnuli linii taky boleslavští cyklokrosaři Hladíkovi. A ukázal se i biker Michal Bubílek (s Vojtěchem Sopouškem 1:25). Běžeckou smetánku doplňují vítězové mixů Lukáš a Jana Olejníčkovi z Blanska (1:17). Pro úplnost nejlepší dámy Radka Skalická s Veronikou Vlčkovou z „domácího“ Dynafitu daly 1:30.

Poprvé v historii se vydali s číslem do akce otci zakladatelé – Jirka Pleskač a Petr Kulich Bendák, už šedesátníci, zvládli vlastní trasu za 2:02 a na pódiu při vyhlášení pak zazpívali vodáckou (sprostou, jak jinak) halekačku. Defilé legend doplnil 64letý Gabo Adamec, který se zasloužil o reinkarnaci závodu, a do hory se vrátil chrabře s vyměněnou ledvinou (a Karlem Pasekem za 2:26) jako druhý nejstarší. Věkové rozpětí účastníků tady bylo 15-68 let…

Další přední lyžníky a horaly už tolik nezmiňuju, byli tu snad všichni, ne? Tak snad jen například Matúš Vnenčák (s Peterem Volnárem), šéf česko-slovenského Dynafitu, s čerstvou baterkou v operovaném srdci v poklidném tempu pátý (za 1:15). Horský vůdce Pavel Žofka z Dolní Moravy (a Chamonix) sehnal do mixu Evu Fabiánovou asi minutu před startem… Atd.

Kde skialpy vládnou…

Byl to parádní SkialpujFest megavíkend… Buď po vlastní klidné až meditativnější linii. V neděli jsme cestou Obřím dolem pod Sněžku, přes Luční, Výrovku a Modrákem dolů potkali jen 7 (slovy sedm…) běžkařů, ostatní desítky až stovky skialpinistů, to jen pro potvrzení stavu skialpinismu vs. běžkismu na jediných českých horách.

Ale už počtvrté se tu dalo počítat i s bohatou nabídkou rušného programu Honzy Kloučka a spol. Dole v Peci i po okolních kopích a boudách ho využila skoro tisícovka nadšenců. Mohli se poučit o lavinách i technice, vyzkoušet ledolezení na Výrovce, otestovat lyže, nebo potkat lidi typu Zdeňka Háka, Honzy Trávníčka, Ondry Moravce, Lenky Erlebachové či Aleny Zárybnické.

„Právě toho, že za námi každý rok přijedou desítky předních osobností naší komunity, kteří se během čtyř dnů potkávají jak s úplnými začátečníky, tak zkušenými alpinisty a předávají jim své zkušenosti, si cením nejvíc. Od začátku to byl hlavní záměr,“ ocenil Klouček.

A už vyhlásil termín dalšího 22.-25. ledna 2026.