Sedmý šampion Nibali má svůj film. Co říká o Kreuzigerovi?

Kde jinde než tady, kde jinde než teď… Vincenzo Nibali předal v milovaném Livignu růžový dres Tadeji Pogačarovi. A pak večer v místním kině uvedl premiéru filmu „Vicenzo Nibali – Il 7° Campione“ (Sedmý šampion), který dnes uvede italská státní televize Rai.

Letos se Giro d´Italia jeho rodné Sicílii vyhnulo, ale on tam vyrazil už brzy zjara na vlastní Giro Nibali s televizním štábem a společně vytvořili křehký až intimní dokument o jeho začátcích, dětství, kořenech, rodině. V něm Žralok z Messiny necení zuby, ale jen až stydlivě se usmívá.

Jeden ze sedmi vítězů všech tří Grand Tours ukončil kariéru před dvěma lety, v sedmatřiceti. Jeho rysy v obličeji se lehce zakulatily (na rozdíl od stále vyřezaného Romana Kreuzigera, který nahoře na kopci pokračoval v pelotonu jako sportovní ředitel Bahrain Victorious…). Ani v kině, které jako by vyšlo až z felliniovských časů, to nebyla žádná opuletní trachtace jako někde v Cannes.

Po představení Nibali přišel k divákům, povídal si s nimi, fotografoval a podepisoval. Jako doma mezi svými…

A poskytl nám také exkluzívní rozhovor.

Ve filmu hodně mluví celá vaše rodina, jak důležitá pro vás byla v průběhu kariéry?

Měli jsme složitější vztah s otcem, který mě přivedl k cyklistice a začal mě trénovat. On nebyl úplně rád, že jsem odešel ještě tak mladý v patnácti ze Sicílie do Toskánska do Mastromarca, kde to vypadalo trošku jako ve vojenském internátě. Ale chtěl jsem se stál profesionálním cyklistou a bylo to nutné. Později mi otec řekl: Šel jsi odtud jako kluk a vrátil ses jako muž. Toho si vážím. A moje vlastní rodina? Vím, že to se mnou neměla jednoduché. Často jsem jezdil domů jen přebalit kufry a jedinou starosti bylo se vyspat, najíst a odtrénovat. Moje žena Rachéle dokázala vytvořit skvělé zázemí i pro mě.

Co říkáte nedělnímu útoku Tadeje Pogačara na Montollino v Livignu?

Něco neuvěřitelného. Úžasného. Získal tři minuty na dvaceti kilometrech kopce proti všem. Nádherný příběh, který umí přinést jen sport a pouze cyklistika.

V jaké jste formě teď vy, kolik ještě najezdíte ročně?

Nic moc, nemám čas. Tolik různých povinností, nejezdím souvisle. Loni jsem ještě stačil stihnout okolo patnácti tisíc kilometrů, ale letos to určitě nedokážu.

Čemu se věnujete nejvíc, pracujete pro švýcarský tým Q36.5, společný projekt značek Scott a Breithling pro výchovu nadějí?

Zůstávám jejich ambasadorem, tím bych to asi uzavřel… Pracuju také právě pro Breithling, pro Giro d´Italia a mám spoustu vlastních plánů, do čeho se pořádně pustit. Ale taky se chci věnovat rodině. Žijeme v Luganu, mám dvě dcerky, desetiletá Emma Vittoria plave…

Vraťme se ještě k začátku vaší kariéry v týmu Liquigas, kde jste vyrůstali společně s Romanem Kreuzigerem jako dvě naděje. Vy jste se stal imperátorem, jemu však kousek k absolutním stupňům chyběl. Proč myslíte?

V jeden čas se rozhodl odejít do Astany, kde se chtěl stát kapitánem. Možná to ještě bylo příliš brzy a nenazrál ten správný čas. Všechno potřebuje ten správný vývoj.

Jeden z mozaiky důvodů mohl být i fakt, že pochází z menší země, s menším počtem fanoušků, menším komerčním potenciálem, tím pádem složitější výchozí situací, jak si vydobýt vedoucí postavení v týmu.

To si nemyslím. V Liquigasu nás začínalo pospolu víc z různých zemí za stejných podmínek. Později přišel Peter Sagan, a kam až se dostal.

foto: Milan Kalouš, archiv