Noc tuleních pásů zase rozsvítila krkonošské nebe i bílé svahy. Kochali jste se, nebo honili?

Radost, utrpení a znovu radost. Slzy jsou krví duše, napsal Paulo Coelho. Noc tuleních pásů je nevídaným ultimativním zážitkem. Jeho hloubku a sílu, přesahující skialpinistický obzor, vytváří výjimečná atmosféra sounáležitosti. A umocňuje ji noční koktejl, rozmíchaný kapelou s-Bahn ve vyhlášeném baru Klondiku.

Noční závod Krkonoše se konal poprvé 1. března 2003 v Peci pod Sněžkou. Pak se načas přesunul do Jánských Lázní, po dvou pauzách se v roce 2018 znovu oživil v Peci jako závod dvojic. Letos tedy sedmnáctá edice, 15 kilometrů s převýšením 1000 metrů po (téměř) tradiční trase. Anebo aspoň vycházka po okolí s Ondřejem Moravcem, skvělým biatlonistou a nyní tváří projektu Skialp do škol a pořadatele souběžného SkialpujFESTu.

Strmá stěna, odlepené pásy… ale i teplý hroznový moštík

Slunce, mráz a čerstvý sníh – nádherný den umocňuje natěšenost. Až tak, že mazácky opomenu povinný závodní batůžek a cestou mě zachraňuje Intersport na křižovatce (Zase díky, Rudo!). Po půl páté nasvícený tmavnoucími červánky nad Modrým dolem vyráží téměř čtyřsetčlenný dav skialpinistů s poblikávajícími čelovkami z Klondiku k Horské službě pod Karkulkou. Odtud po symbolickém startu zpět průvodem dolů Pecí ke křižovatce a pak směrem ke Sněžce. Co by na ten obraz řekl Karafiátův Brouček?

Až tam pod závodní branou těsně po páté protne vzduch skutečný výstřel. S lyžemi na batohu a holemi v rukou běžíme po silnici vstříc pozicím. Jistě, nohy sevřené skelety (byť povolených) lyžáků… Vydá to skoro kilák, než se had lehce roztáhne a zakousne do strmé stráně pod dolní stanicí. Nohy se boří do sněhu, místy to chce zabrat všemi čtyřmi, sem tam klinkající se „zbraň“ křísne o helmu. Až na plácku nahoře, pořád v neušlapané nadílce, se nakopává do lyží. Kubo, kde seš? Já můžu… Padající tmou zní první kletby. Závod začíná!

Elita už to žene do vykolmující se stěny Růžohorek. Lesní průsek pod skoupy lanovky poblikává jednak červenými naváděcími světly, druhak žlutými a bílými od pohybujících se čelovek. Impresionismus digitálního věku! Zpočátku mírnější cesta přímo vzhůru se klikatí do zubatice serpetýn. Cik cak… cik cak… cik cak… Nemá smysl vzhlížet k vrcholu, nenašli byste ho… Nemá cenu shlížet do údolí, hrozilo by riziko zatočení hlavy a pádu do hlubiny.

Krok, šoup/sun, krok… a znovu. Pětkrát, šestkrát… pak přetočení ve stromečku, kdy se mění směr… a znovu. Rozumnější jedinci prohodí pár povzbudivých slov a trpělivě drží lajnu. Kompetitivnější přidají nadávku a derou se dopředu, i kdyby se měli probourat klečí.

Neuměl jsem si představit, jak i závodní pás může začít po půl hodině ostré práce klouzat. A jaké zoufalství to ve vaší duši může napáchat. Teď už to vím.

Neuměl jsem si představit, jak se za běhu ve srázu dotahují teleskopické hůlky. Teď už to vím.

Neuměl jsem si představit, jak mě ke konci prvního kopce chytnou křeče do přetížených předních stehen. Teď už to vím.

Až později vidím ten rozdíl v šíři pásu 6,5 cm nebo 13 cm. Uvědomím si, že se dá skluznice taky utřít rukavicí. Anebo i přicvaknout pod patu „haršajzna“…  Čtvrtý nejstarší účastník se má pořád co učit, a proto musí příště přijít znovu.

Teď vdechuju dva kelímky horkého ionťáku, strhávám pásy, proklepávám nohy a přepínám vázání do opačného gardu. Cesta lesem přes Růžovou boudu k horní stanici Portášek by vás měla naladit do sjezdového módu. Leč křeče nepolevují a na závodních „pastelkách“ si to zkrátka netroufnu pustit. Smýkám se svahem a hořce polykám pokoření v podobě několika předjíždějících postav. Dole u silnice v druhém depu probouzím naději, že přece jen ještě chytnu grip, tempo a rytmus.

Po krátkém přeběhu podél silnice překročíme Úpu a míříme téměř sami tmou vzhůru do Javořího dolu. Tichý klapot lyží o přimrzlý povrch cesty jako by pozvolna přešel do kolovrátkové mantry, nahazující tělo jako skomírající motor z úsporného režimu. V prudším zdvihu si ještě vybírá menší daň podkluzující pás, ale adrenalinová exploze v žilách už nedovolí další zaváhání.

Louče pod Dakotou přinášejí vůni a světlo, stoly hojnosti před proslulou osvěžnou pak dodávají pohon. Čajík, čajík, chce někdo čajík? Máme mošt… tady jablečný, tady hroznový. Ionty, ionty… Rumík!

Zbývá vyskotačit kratší pláň k Javořímu dolu a pak podél lana zdejší pomy až k vrcholu. Když předbíháme první dvojici, chřípí se rozechvěje a jako by závodnickou duši pokropila živá voda. Nikdy se nevzdávej, ten, kdo tě předbíhá, se cítí ještě hůř než ty, připomínám si naplnění dávné pravdy. Já můžu!

Sjíždím lesem ke Smrku a těším se na novou závěrečnou pasáž. Ta nás vede do kaňonu pod Husovou boudou s drsným protisvahem a pak traverzem nad Mělnickou boudou ke Svornosti. V závěrečných metrech vypovídá službu lepidlo pravého pásu, k poslední kontrole dobíhám po jedné. Kuba mi nese druhou, Meresjev na tom byl hůř, že?! Teď už sjezd Zahrádkami, dole až neuvěřitelně upraveným kopcem a pak cestou k dolní stanici Javoru s finální rampou do cíle.

Jsme tady. Počtvrté.

Nejhezčí, nejdelší (časově), nejintenzívnější (prožitek).

Vlna euforie cloumá celým tělem. Skláníme se pro medaili, fotíme, nalíváme čaj, žvýkáme koláčky, polykáme svařák. Až za námi přijíždí Marcela Joglová. „Kochali jste se, nebo honili?,“ usmívá se. „Kochali se honěním,“ shodujeme se po krátkém zaváhání odkysličeného mozku. Trvalo nám to 2:18 hodiny, v pořadí se najdeme na 78. pozici, 28. ve věkem pokročilejších (v součtu 80+)…

Dvojka s lankem na cestě za prvním triumfem

Souboj o vítězství se odehrál (zase) už dávno před námi, jak jinak… První triumf slaví Jakub Fabián a Pavel Skalický, dvojka (skialpově i závodu) domácího Dynafitu. „Už jsem něco vyhrál, ale tady se mi to dosud nepovedlo. Moc si toho vážím, je to skialpový svátek, který zná snad každý. Jsem hrdý, že jsme mezi legendami, které vyhráli před námi,“ říká JF, už dvojnásobný český šampion, tady zatím dvakrát druhý.

„Rozběhli jsme to dobře, ale v prvním kopci jsem viděl všechny svatý, pak mi ještě spadl pás,“ přiznal vzápětí. „Šlo se mi dobře, cítím se ve formě. Dal jsem pití, něco k jídlu, sundal pásy, dvacet vteřin si vydechl a frčeli jsme dál,“ dodal jeho parťák, který byl nahoře první. Ale hned za ním se tam vyškrábal Radar Groh, sedminásobný vítěz a největší soupeř, který šel letos s Michalem Strejcem.

Z Růžohorek už jeli Dynafiti první a postupně získávali náskok. Tentokrát lehce potáhl kámoše na lanku Skalda. „Doplňujeme se, ale teď je na tom výborně a tohle se vyplatí, pomůže to,“ uznal Fabián. „Loni tahal on mě a v cíli jsme byli druzí o čtyři vteřiny. Teď už jsme měli náskok a vyhráli o dvě minuty,“ doplnil Skalický. Oba zvolili lyže DNA, jen Skalický vzal hrubší pásy s větším gripem – a nelitoval.

Tahle dvojka si sedla. Znají se od patnácti, odjeli toho spolu už spoustu, na kole i na lyžích. Fabián je z Králík a zůstal jako záchranář u Horské služby na Dolní Moravě. Skalický ze Žamberka působí jako vojenský hasič, bydlí v Olomouci, ale zvažuje návrat do rodného kraje, kde pomáhá u Horské jako dobrovolník. Oba jezdili hodně na horském kole, Skalický dokonce v roce 2016 vyhrál Drásala, teď ale mají jako hlavní sportovní zápřah skialpy.

U olympijského comebacku SkiMo za dva roky v severní Itálii ale spíš nebudou. Tam se, jak známo, pojede vertikální sprint a smíšená štafeta. „Já jsem spíš vytrvalec, musel bych tomu dát všechno a ještě s nejistým výsledkem,“ uvažuje racionálně 32letý Fabián, kterého loni zbrzdila zlomenina kotníku. „Chci zkusit světové poháry, ale sprinty se u nás moc nejezdí a taky nejsme nejmladší,“ doplňuje … letý Skalický. To spíš Pierra Menta, Sellaronda nebo legendární Patrouille des Glaciers tvoří jejich cíle.

Jen pro úplnost jejich finální čas: 1:12:02… Cílovou medaili si vysloužilo 366 „tuleňáků“, jen tři dvojice to zabalily. Každý si ale zapsal svůj příběh, i ten nejpomalejší za 3:28:20. Nejmladší byl 15letý Adam Kachlík, nejstarší zase 68letý Jiří Špaček. Do hory vyšlápli kámoši, partnerské páry, tátové se svými kluky, Češi i Němci. „Já jsem hlavně rád, že se všichni vrátili zdraví do cíle,“ povídal spokojeně Jiří Pleskač, otec zakladatel. A Gabo Adamec, další taťka, boomu skialpu v Česku, který stál i u obnovy, jen přikyvoval.

Ještě k vítězům: Nejlepší dáma Johana Macková dokončila absolutně na šestém místě v mixu s Jaroslavem Voctem (1:23:41). První komplet Holky ze Šumavy (Veronika Vlčková a Eva Matějovičová) byly 17. (1:36:17). A nejzdatnější vetoši 80+ v součtu byli čtvrtí HS Čimiči – Jiří Kafka a Jan Jirák (1:21:40).

Potkali jste řadu známých tváří i z jiných sportovních odvětví. Třeba Michal Vlášek, biker a král Gigathlonu, potvrdil všestrannost. Stejně tak Petr Soukup, nejlepší Čech z havajského Ironmana. Nebo Matěj Průdek, bývalý reprezentant na horském kole, vyrazil statečně s tetou Dagmar Celtovou. Premiéru si tu užila Marcela Joglová, maratonská olympionička z Tokia 2021. „Tradice byla založena,“ přislíbila spokojeně v cíli. Naopak chybět nemohla už poněkolikáté zkušená Jindřiška Zemanová/Bejstová, bikerka, triatlonistka i lyžařka.

Už třetí rok byl závod vyvrcholním SkialpujFESTu, který přinesl čtyřdenní skialpový happening a další sukces: 12 přednášek a 21 workshopů na 11 lokacích, 22 lektorů, 7 horských vůdců, 30 litrů vypitého svařeného vína a hlavně – přes 700 000 nastoupaných metrů!

Milci tuleních pásů, skol.

Kompletní výsledky najdete zde.

Reportáž z loňska tady.

Foto: Jakub Cejpek, Tomáš Binter