Homoláč vs. Vebr po půlmaratonu zatím 0:1. Jakou formu přinese keňská linka z Itenu?

Pražský půlmaraton s dvanácti tisíci běžci přinesl první velký český souboj. Vyhrál ho ve finiši 24letý Patrik Vebr z České Třebové, milovník brazilského jiu jitsu, loňský mistr na 5000 i 10000 metrů. Ale zkušený 33letý Jiří Homoláč vůbec neopouští pozice. Už příští víkend v Pardubicích to může být jinak. Výkonnost obou borců je velmi podobná, podpořená keňskou přípravou.

Tři dny po příletu přinesl první test Pražský půlmaraton. Jak ho zvládli, jak byli spokojeni s časem 1:05:42, resp. 44, na 11. a 12. místě za vítězným Keňanem Roncerem Kongou (59:42)?

První Vebr: Začal jsem volněji a Jirka mi na začátku hodně utekl. Od sedmého kilometru jsem ho však začal dotahovat. Někde na patnáctém kilometru jsem ho doběhl, což mi dalo trochu psychickou výhodu. Už jsem myslel, že jsem mu poodběhl, jenže on se mě zachytil a bojoval až do posledních metrů. Poslední trojku do cíle jsem si docela věřil, nechával jsem si síly do finiše. Cítil jsem, že jsem na tom lépe než Jirka. Nakonec rozhodlo, že mám trochu větší rychlost, protože stále běhám tu dráhu. Ovšem bylo to těsné. Závod to byl relativně těžký, od šestnáctého kilometru začalo hodně foukat, běžel jsem tam v podstatě sám. Mohl jsem se trochu vyvézt za nejrychlejší ženou a pak jsme závodili spolu s Jirkou, který je skvělým bojovníkem. Bylo to super. 

Druhý Homoláč: Rozdělil bych to na tři části. Zpočátku jsem běžel ve skupině s Evropany. Pak na otočce začalo foukat do zad a borci zrychlili na 2:56/km a to už bylo na mě moc, odpadl jsem. Do čtrnáctého jsem šel sám, pak to moc nešlo a Patrik mě doběhl. Potom mi poutekl kousek a někde na sedmnáctém jsem ho s ženským vodičem doběhl. V závěru byl silný protivítr, běželi jsme spolu, cítil jsem už zase síly. Zpomalili jsme a až na mostě šli do plna, on byl rychlejší. S časem spokojený nejsem. Neměl jsem asi den, nastřádalo se toho víc. Na druhou stranu loni jsem měl druhou sezony horší, teď se vracím na standardní výkonnost. Tři měsíce jsem odtrénoval dobře.

Na osobní rekord 1:03:23 nebyly podmínky. Ale český rekord Jana Pešavy 1:01:31 z Košic odolává už 26 let…

Homoláč: Tím se nechci stresovat, běhání musí bavit. Ale ne že bych na něj nepomýšlel. Tehdy v roce 2017 byly v Praze opravdu ideální podmínky, padl tu i světový rekord. Navíc já jsem měl osobního vodiče z Afriky, který mě dotáhl do cíle v potřebném čase. Sám si i díky tomu otevřel cestu k dalším lepším závodům a dodnes běhá velmi dobře. Potkal jsem ho teď v Keni a popovídali jsme si.

Vebr: Já jsem si zlepšil osobák o 3:40, ale představoval jsem si, že by to mohlo být ještě lepší. Jenže pravdu hodně foukalo.

Když chceš lítat s orly, nesmíš běhat s kuřaty… Na náhorní plošině okolo Itenu jste strávil tréninkový kemp, Jirka už pojedenácté teď v délce šesti týdnů, Patrik poprvé osmitýdenní. Co se povedlo odtrénovat?

Vebr: Strašně moc mi ta příprava dala, naběhal jsem tam hodně kilometrů. S trenérem jsme věděli, že pokud chceme na půlmaratonu cílit na nějaký lepší čas, tak musíme v přípravě něco změnit. Vysokohorské soustředění v Keni dávalo smysl, tím spíš v tomhle období, kdy je tam tepleji. Člověk tam může žít vlastně za pár korun, nejdražší je letenka. Jen s tréninkem v Česku bych na tom takhle dobře nebyl. Dost lidí mě od Keni přitom odrazovalo, že je to tam náročné, různé střevní potíže, problémy s hygienou, ale já jsem byl strašně mile překvapený. Bylo to úplně v pohodě. Bydleli jsme ve vlastním apartmánu, sami jsme si vařili. Na místní poměry jsme měli docela nadstandardní vybavení, třeba ledničku, mikrovlnku, normální záchod, na který jsem si mohl sednout. Příští rok určitě pojedu znovu, je vidět, že se to vyplatilo. 

Homoláč: Mohl jsem navázat na dobrou zimu doma, kdy jsem běhal a zůstal zdravý. Pár dní jsem přes Vánoce běhal i na Fuerteventuře u moře. V Itenu jsem dával různé tréninky, tempové běhy, kopce i na dráze, rovinky, volné klusy. Všechno tak, jak by mělo být. Připojoval jsem se i ke Keňanům na dlouhé sobotní tempové běhy. Pětadvacítka o 3:30 ve skupině s dvaceti třiceti lidmi, z nichž mnozí umějí půlmaraton pod hodinu. Pak i jedna třicítka s převýšením po 3:55. Musel jsem si přivstat, vyráželo se v 5:20, ale stálo to za to. Běhal jsem rychle a měl s kým, to by mi mohlo taky hodně pomoct. Zvládal jsem okolo pětadvaceti kilometrů denně, spíše půlmaratonský trénink, ne maratonský. A měl tam s sebou sedm párů běžeckých bot.

Jirko, přidali jste s trenérem Štefkem nějaké novinky? A běhal jsi i s Čechy?

Homoláč: To snad ani ne. Postupně se to vyvíjí. Dostanu od něj plán, někdy si ho lehce doupravím, jak se cítit. Funguje nám to. Patrik Vebr tam pobyl dva měsíce, ale každý jsme to měli trošku jinak. Nechodili jsme spolu. Občas jsem se proběhl s kamarády, běžci, co byli se mnou. Dvacet dní tam se mnou strávila podruhé i přítelkyně. Nenudil jsem se, bylo to příjemné. Ale jenom jsem běhal, žádné výlety nestihl.

Na půlmaratonské distanci se ti doma proměňují soupeři, už loni se objevili mladší ambiciozní… Koho ty považuješ za nejvážnějšího soupeře?

Homoláč: Konkurence se zvětšila, ale na druhou stranu kluci ještě tak úplně skvělé časy nezaběhli. Na půlmaraton vypadá asi nejlíp právě Patrik (Vebr), který absolvoval stejnou přípravu jako já. Ostatní jsou mladí, talentovaní, ale to běhání je dřina. Sám jsem zvědavý, co vydrží, nepřijde to zde dne na den a čeká je ještě dlouhá cesta. Vždyť mně už je třiatřicet. Ale pozor, necítím se, že stárnu. Ani tak nevypadám J Připadám si zatím, jak nezkvašený vinný mošt.

Po pražském půlmaratonu jsi odjel domů do Brna, příští víkend mistrovský půlmaraton v Pardubicích…

Homoláč: Plány se nemění. Chci obhájit, ale neznám soupeře, nevím, jak rychle se poběží. Tady to asi na velké časy nevypadá, půjde spíš o vítězství.

..pak čeká soustředění do Vysokých Tater, odkud si sjedeš na rychlou desítku do Žiliny. Poté čeká pražský maraton. Na co se cítíš tady?

Homoláč: Záleží na podmínkách, neupínám se k žádnému limitu. Trénuju tvrdě, ale taky chci, aby mě to běhání bavilo. Budu se připravovat na různé závody od desítky po maraton.

Nehroutíš se ze světových akcí, ale spíš jsem měl na mysli cíl v podobě zážitku, třeba New York nebo Boston?

Homoláč: Přemýšlel jsem o tom, ale termínově mi ten podzim dost koliduje, letos ještě asi ne. Budu běhat RunCzech, kde vynechám asi jenom Karlovarský půlmaraton, který je dva týdny po Pražském maratonu.

Jak to elitní český běžec s profesionálním programem pokryje ekonomicky?

Homoláč: Letos mi hodně pomohla i v rámci motivace podpora RunCzech Racing teamu, který nově vede Eva Vrabcová (v Praze běží vedle Homoláče i Zajíc, Vebr a Bellová, pozn. aut.). Věnuju se běhání naplno. S tím souvisí spolupráce s adidasem. Bydlím doma, k tomu vedu tréninky hobíkům, pořádáme běžecké víkendy, nějaké akce pro firmy. Vyžiju. Táta má obchod, ale tomu pomůžu leda dobrým slovem. Jako mládežník jsem bral pár korun na stravu na Olympu, ale s tím bych nevyžil.

foto: RunCzch, archiv Jiřího Homoláče