Běžkyně Mäki pílí na start rychlým sporťákem. Už si myslí na maraton

Nedělní extraliga v Ostravě na trati 800 metrů bude letošní dráhovou premiérou Kristiiny Mäki, olympijské finalistky na 1500 metrů. Pak čeká Diamantová liga v Birminghamu a Zlatá tretra, možná dva tři další velké mítinky. „To se bude řešit až podle aktuální formy,“ říká běžkyně Olympu, 30letá vystudovaná architektka a taky už matka.

Jak vypadá forma?

Příprava byla ve srovnání s minulým rokem mnohem kvalitnější a rychlejší. Úplně jiný sport… Ale jsem sama zvědavá, jaký to přinese efekt pro závody, jak se to projeví.

Covid tě na poslední chvíli připravil o start na halovém mistrovství světa v Bělehradě, už to přebolelo?

Mě to spíš překvapilo. Tehdy mě to hodně naštvalo, ale jen na chvilku. Kdyby se mi to přihodilo dřív, asi bych to nesla mnohem hůř a byla nešťastná. Teď jsem si řekla, že to tak asi mělo být a musím se s tím vyrovnat. Lepší, že mě to postihlo v březnu, než v létě, kdy bude sezona důležitější a delší.

Podle výsledků z laboratoře i pocitů necítíš žádné oslabení?

Nic mi nebylo. Jeden den jsem prospala, ale to mohlo být i tím, že v den volna je tělo unavenější. Neměla jsem žádné příznaky. Moje kolegyně Karolína Sasínová měla covid o týden později, nebyla očkovaná, ale průběh měla dost těžký a doteď nemůže pořádně běhat. Já jsem šla po čtyřech dnech volně běhat, došla si na krevní testy a všechno bylo naštěstí v klidu.

Ten závod jsi sledovala v televizi?

No, sledovala… S tou formou, kterou jsem měla, by asi nebyl problém dostat se do finále.

Rozběhla ses tradičně ve Finsku na šampionátu v krosu, který však jinde bývá obvykle až v závěru sezony…

Oni ho mívají vždycky na jaře a mně to takhle líp vyhovuje než na podzim v bahně. Těžký závod v jiném tempu než dráhové tréninky. Byla jsem druhá stejně jako loni, tehdy čtyři měsíce po porodu. Taky takhle udržuju vztah s Finskem, odkud pochází část mé rodiny.

Teď se tedy blíží první vrcholy v podobě Diamantové ligy v Birminghamu (21. 5.) a Zlaté tretry v Ostravě. Tu máš ráda, že?

Záleží, kdy se koná. Hodně brzy ještě nemívám formu, jakou bych potřebovala. Taky už pršelo a byla zima, to taky není ono. Obecně tam běhám ráda, je to znát, když to někde znáte a pomůžou vám diváci. Loni jsem ji nestihla, protože jsem doháněla tréninky. Poprvé jsem tam závodila snad v roce 2014 na 2 kilometry, jela jsem bez očekávání a ten den ještě dělala ráno zkoušku v Praze. Naštěstí mně trenér domluvil na odpoledne letadlo s trenéry. O půl čtvrté jsem letěla a v půl osmé jsem zaběhla český rekord. To bylo nečekané. Bývala jsem tam nervozní, ale časem jsem si zvykla. Párkrát jsem si i posunula osobáky.

Teď po olympiádě v Tokiu tam pojedeš za hvězdu?

Vidíš, to mě ani nenapadlo… Je to pravda, díky olympiádě se o atletice i o mně víc ví. Dokonce jsem i slyšela trenéry přípravek, že děti nechtějí jen házet, ale konečně taky běhat. Dokonce i tu všude v tělocviku neoblíbenou patnáctku. To mě těší.

Hlavní tratí pro tebe zůstane jednoznačně 1500 metrů?

Ano. Mám rozptyl od osmistovky po pětku, občas je dobrý to vystřídat.

Jak chystáš zvládnout kombinaci mistrovství světa v Americe s mistrovstvím Evropy v Mnichově měsíc po sobě?

To já nevím, takhle náročné to máme poprvé. Ale chci to slušně zvládnout, patnáctku na obou akcích. Jsem kvalifikovaná, mám klid na trénink i závodění. Na další tratě nemám limit a ty jsou teď tak tvrdé, že se je podaří těžko splnit. Filip (partner Sasínek, pozn. aut.) má splněno na Evropu a musí ještě zaběhnout na svět. Ale s tou formou, co má, to nebude problém. Nechci na něj tlačit… Znám ho, jak běhá a co pak předvede při závodech. Jeho největším soupeřem zůstává zdraví. Další případně společný program bude záležet i na tom, jak budou běhat ostatní. Pozici mám teď díky olympiádě asi lepší já.

Také díky žebříčkům IAAF?

Někdo na ně nadává, mně zachránil olympiádu zmrazením bodů z haly 2020 po roční pauze. Manažer mi říká, že díky výsledkům i časům je teď snazší pro mě domlouvat kvalitní starty.

Pořád tě láká i nejdelší a královská distance, maraton? Že bys naplnila podobný scénář jako ve slavném pradávném seriálu Dlouhá míle…

Asi můžu napsat podobný příběh. Třeba ho ani nedoběhnu a už ho pak víc pokoušet nebudu chtít. Běhat dlouhé vzdálenosti mě baví, chtěla bych dát i maraton. Odhaduju, že po olympiádě v Paříži 2024 přijde správný čas. S tréninkem na patnáctistovku by se příprava na něj asi neslučovala, i když vím, že to někdo taky dokázal. Až přijde čas a nepůjde mi se zlepšovat na kratší trati, zkusím delší.

Jak zvládáte přípravu s Filipem (Sasínkem) a synkem Kaapem, kterému je rok?

Budí se jednou za noc, takže spánek narušený trošku máme. Jak je větší, stává se živější a běhá, kam nemá. Takže máme další tréninky na starty. Ale přijde mi, že nás to v přípravě celkově neomezuje. Střídáme se u něho, na soustředění nám pomohla naše fyzioterapeutka Veronika, hlídají i obě babičky, moje mamka je učitelka a už si Kapíka rezervuje na prázdniny. Filip má trenéra v Hodoníně, já v Praze, jsme trochu rozlítaní.

Toyota tě vybavila na čas sporťákem, jak si ho užíváš?

Nevím, jestli to byl dobrý nápad… je to hodně rychlé auto, v papírech má 340 koní a maximální rychlost 250 km/h. Tu bych potřebovala na posledních sto metrů v závodě, že jo… Já jsem už sama jela zatím 260 km/h jednou na německé dálnici. Líbí se mi rychlá auta, adrenalin, spojený se sportem, ale znám hodně lidí, kteří říkají, že se se mnou bojí, Jenže já řídím už od deseti let, děda i táta byli profesionální řidiči, trávila jsem s nimi dost času o prázdninách. U nás v rodině teď spíš řídím já, protože mě to baví.

Foto: Tomáš Nohejl, Sportegy/Třasák