Koncept této relativně nové a nekompromisní celosvětové výzvy je celkem jasný: kdekoliv na světě a vlastními silami nastoupat 8848 vertikálních metrů, tedy pomyslně dobýt nejvyšší horu světa Mount Everest. Vlivem zrušení všech závodů, a tedy hledání jiných sportovních cílů a nové motivace, se pětice horských ultramaratonců z Olomouce a okolí rozhodla, že si vše vynahradí právě touto výzvou.

Karel Axmann, Pavel Koranda, Radek Leszczynski, Tomáš Krátký a Petr Odložil nosili ve svých hlavách kromě pracovních a rodinných starostí tedy jedno jednoduché a tak trochu divné slovo, Everesting.

Kruté, jednoduché, přísné

Musí se jednat o jeden kontinuální výkon a je nutné stoupat a sestupovat pořád tou stejnou cestou, dokud se nedosáhne kýžených vertikálních metrů. Jak jednoduché! Zvídaví nadšenci se můžou inspirovat přímo na webu everesting.cc.

• 

• 

• 

„Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych běžel. Rozhodl jsem se den předem, když mě Tomáš (Krátký) namotivoval a zjistil jsem, že akce je i charitativní.“, řekl ke své účasti Petr Odložil.

Takovou extrémní výzvu by bylo prostě škoda nespojit s něčím, co přinese radost nejen samotným sportovcům v cíli, ale i někomu, kdo v životě neměl tolik štěstí a třeba už od narození sám neudělal ani jeden krok. A tak, když navíc přicházejí Vánoce, není o čem přemýšlet.

Každý z těchto sportovců přispěl na účet organizace Dobré místo pro život s rehabilitačním centrem Jitrocel v Olomouci, které se stará a významně pomáhá překonávat dětem a jejich rodičům překážky. Svou výzvou oslovili i své široké okolí. Vznikl Everesting Charity Challenge Hrubá Voda 2020.

Na svůj Everest nemusíte jen do velehor

Samotnému startu předcházelo zhruba měsíční hledání a testování vhodných kopců. Ten správný nakonec našli nedaleko Olomouce na úpatí Oderských vrchů ve skiareálu v Hrubé Vodě. Parametry stoupání činilo 800 metrů po sjezdovce nahoru a dál kolmo na vrstevnice do lesa až k hranici vojenského újezdu Libavá s převýšením 220 metrů a průměrným sklonem 28 %. Při propočtech vyšlo najevo, že je potřeba vyběhnout a seběhnout tento kopec celkem 41×, a tedy i naběhat necelých 70 km. V tomto ohledu je to zdá až jako alchymie. Správný sklon, délka, převýšení, povrch, to všechno hraje roli.

Jako noc N a den D byl vybrán 27. – 28. listopad. Necelou hodinu před startem se pět statečných sjelo pod sjezdovku v Hrubé Vodě, nachystali si potřebné věci, hlavně jídlo a pití, což je při takovémto extrému to nejdůležitější. Bez paliva není výkon! Černočerná tma, mlha hustá tak, že by se dala krájet, a teplota kolem –3’C. To byly startovní povětrnostní podmínky. Co však jiného čekat od přicházející zimy? Kromě toho, vyhlídka na devítihodinový běh v absolutní tmě jen s čelovkami, byla zatěžkávací zkouškou psychické odolnosti všech.

Houkající sova, jediný noční fanoušek na trati

Nejprve pospolu a pak už každý tak nějak po svém, ukrajovali první kilometry a vertikální metry. Zpočátku to byla ještě docela nevšední a vzrušující zábava. Ale už po dvou až třech hodinách postupně všem docházelo, že to opravdu bude poněkud kruté. V lese nebylo vidět na krok a především pak při náročných sebězích plných kamení a nevyzpytatelného povrchu to začínalo pěkně klouzat. První krize, spíše psychické, přicházely a zas odcházely už po dvou hodinách běhu někdy po půlnoci.

Bylo nutno zatnout zuby, vypnout hlavu a trpělivě ukrajovat hodinu za hodinou a těšit se na svítání. Ale protože koncem listopadu jsou noci opravdu dlouhé, bylo to čekání nekonečné. Své k tomu řekl i mnoha takovými závody ostřílený Pavel Koranda (Ladermon Team): „Začátek byl hodně ostrý a asi po dvou hodinách jsem musel zpomalit. To přišla asi první a největší krize. Sám v lese, do rána daleko a slyšet byla jen houkající sova.“

Všechno má ale svůj konec. A tak i zdánlivě nekonečná a strastiplná noc se svítáním po půl sedmé vzala za své. Hlavně pro psychiku to byla opravdu vzpruha. Dopoledne nad horami konečně vyšlo slunce a nasvítilo úžasnou scenérii s namrzlými lesy. Energii dodalo i to, že se na trase všichni potkávali a podporovali se. A to i s ostatními běžci, kteří jim během jejich pokusu přijeli zafandit a dát si třeba jen několik málo výstupů. „Z extrémního počinu, jako je tento, člověk vyjde silnější, jak fyzicky, tak duševně. I přes všechno to ‚negativní‘, co člověk při takovéto výzvě dokáže najít, je to koneckonců krásná pouť, plná rozmanitého počasí, přátelství, přírody, vytrhnutí z reality a s dobročinnou přidanou hodnotou.“, shrnul své pocity vždy usměvavý Tomáš Krátký (TJ Liga100 Olomouc), pracující v administrativě servisní firmy EXL. Ten pokořil svůj Everest ve velmi solidním výkonu 16:59:30 hod.

• 

• 

Svítání jako živá voda

„Vždy při takových závodech čekám na světlo jako na smilování a doslova to moje nohy nabije dynamitem a chytám druhý dech, přestože už mám za sebou třeba osm hodin běhu,“ poznamenal Radek Leszczynski (Ladermon Team), zpěvák Moravského divadla v Olomouci, který nakonec překvapil sám sebe, když 41 výstupů a sestupů zdolal za 14:11:11 hod. Tímto výkonem se oficiálně katapultoval na 1. místo v ČR a mezi 17 nejlepších skyrunnerů na světě! „Šel jsem prakticky nonstop a relativně na hranici snesitelné intenzity.“, dodal. Tělo si však večer řeklo své. Zimnice, pak zvýšená teplota, svalová horečka a absolutní vyčerpání.

Ke svým pocitům se přiznal i matador extrémních horských běhů a účastník TransAlpine Run Pavel Koranda, který pracuje jako technický ředitel v nedalekém Honeywellu: „I když jsem absolvoval plno závodů a akcí, nikdy to nebylo s tolika nastoupanými kilometry. Měl jsem docela obavu, zda to moje nohy vydrží. Se světlem a kamarády přišla nová vlna energie. Super zázemí, vzájemná motivace a podpora od našeho Ladermon Teamu, mně pomohla to dokončit (čas 15:02:00 hod.). Po akci jsem byl úplně vyšťavenej a zničenej.“ Není divu, 2. místo v ČR a 37. místo na světě za tento výkon je ale sladkou odměnou!

To Petr Odložil z Hrabové u Zábřehu, pracující v koncernu Hella jako systémový inženýr, překonal sám sebe, když i přes velké problémy s kolenem dokázal celou výzvu dokončit (čas 17:28:40 hod.): „Byl to silný zážitek, který určitě stál za vynaloženou psychickou i fyzickou energii. Negativní momenty, kdy bolelo tělo nebo se bojovalo s morálkou, překonala třeba radost, která se rozlila s rozedněním do nového dne nebo výhledy do krajiny. To, že jsme podpořili centrum Jitrocel, zdobí náš společný zážitek jako ta pomyslná třešnička na dortu, bez které by to nebylo to pravé.“

• 

• 

• 

Lékař v základním táboře

Jeden z pětice, lékař olomoucké fakultní nemocnice Karel Axmann (SKI-OB Šternberk) zcela plánovaně vyrazil na svůj poloviční Everesting až ráno. Jde o tzv. Base Camp. „Zvolil jsem tuto variantu zcela pragmaticky. Nechtělo se mi běhat přes noc a vše jsem chtěl odbýt v co nejkratším čase, optimálně do šesti hodin. Samotný průběh, tedy velký počet opakování relativně krátkého úseku, jsem chápal jako formu meditace, kdy se bezmyšlenkovitým opakováním monotónní aktivity snažíte oprostit od všech negativních myšlenek a rostoucí míry tělesného diskomfortu. Takhle to zafungovalo dobře a s průběhem i s dosaženým výkonem (6:12 hod.) jsem spokojen,“ řekl v cíli. Svým výsledkem (zatím neoficiálně) dosáhl neuvěřitelného třetího nejlepšího času na světě a 1. místa v ČR! Prostě naprosto úžasné a pro všechny šokující.

Když vertikální kilometry pomáhají

Dobré místo pro život je organizace dobrovolníků, kteří svůj volný čas věnuji sociálně znevýhodněným skupinám v Olomouci od miminek v kojeňáčku až po lidi s Alzheimerovou chorobou.

Vše vykonávají bez nároku na odměnu pro radost, ne pro starost. Tato pětice sportovců pomohla získat téměř 16 000 Kč, díky kterým vedení organizace v čele s paní Věrou Zukalovou těmto dětem usnadní život. Kdokoliv by chtěl ještě pomoci v tento adventní čas nebo kdykoliv během roku, může finanční dar v jakékoliv výši zaslat na účet č. 2600983900/2010, patřící přímo rehabilitačnímu centru Jitrocel v Dobrém místě pro život.

Jak jel svůj Everesting biker Jaroslav Kulhavý, najdete zde.

Autor: Radek Leszczynski